Tak zase přihodím jednu ze svých myšlenek co mě poslední dobou trápí. Chci opsat jednu z obtížností být gayem. Představte si situasi: kluk vidí holku, líbí se mu, tak ji osloví a někam pozve, pokud je i on jí sympatický je naděje že se budou vídat i nadále.

Teď mě ale trápí ta věc, že kluci na kluky se hledají jen velice těžko, oslovit kluka na ulici že se mi líbí, jaká je asi pravděpodobnost že mi vyrazí zuby z huby? Jak si mám někoho najít když nechodím do žádných "buzna" barů a podobných míst? Mám vůbec naději najít tu svou zpřízněnou duši? Myslím si že žít jako menšinová společnost je fakt dost složité v rámci svztahů a navazování kontaktů s potencionálními partnery. Je to věc velice nelehká, přesto doufám že splnitelná.

Proto prosím svého prince nechť se neprodleně ozve, pořád na něj čekám. Zatím jsem ty opravdu fajn kluky našel už bohužel zadané, bohužel jejich protějšky netuší že našly poklad, proto je spíš trápí než hýčkají a zahrnují svou láskou a obětím.

Proč já?

Jednou jsem poznal kluka, byl hezky, milý, inteligentní, ale gay. To poslední ho trápilo, řekl jednu větu, na ni dost často myslím a nikdy nezapomenu. Proč právě já, co jsem provedl tak strašného, že jsem dostal trest na celý život. Je opravdu tak strašné být Gay? Jsem taky Gay, co jsem tedy provedl já? Je to trest? Možná je to dar. Ale trochu divný, nemyslíte? Dlouho jsem přemýšlel, protože mnohokrát mně napadlo, proč přávě já! Jsem kluk, je to zvláštní? Není? Jsem citlivý, je to zvláštní? Není Umím nenávidět, je to zvláštní? Není Umím milovat, je to zvláštní? Není. Tak proč si spoustu lidí myslí že nejsem normální.

Lidé se odjakživa bojí vybočení ze stereotypu, bojí se všeho co se odlišuje od většiny. Nevím proč se lidem nelíbí že se líbám s klukem, vždyť se s ním líbám já, né oni. Mně zase pripadá nechutná heterosexualita, jak může někdo spát s opačným pohlavím, ale odsuzuju je? Ne.

Kolikrát jsem se nenáviděl za to, že jsem, bylo to období uvědomnění sama sebe, toho kdo jsem a co chci. Naučil jsem se ale mít rád, protože já divný nejsem, nejsem totiž sám, mám spoustu lidí kolem sebe, kteří jsou na tom stejně jako já, kteří žijí ty svoje životy tak jak chtějí a jsou šťastni.

Doufám že si klučina, co si myslí že je trestán, uvědomí že je to dar, být gay. Mám spoustu vlastností, špatných, dobrých, to jaký jsem nechť posoudí jiní. Prosím ale nejprve mne dobře poznejte než začnete soudit, první dojem nikdy neudělám dvakrát, ale někdy může dost klamat. Naučím se žít jako gay i když to nebude lehké, najdu si lásku, snad na celý život.

Když jsem se narodil, všichni okolo se smáli a já plakal, budu žít celý život tak, aby až budu umírat, se budu smát ale lidé okolo budou plakat.

Má žívotní role

Každý s nás je hercem, hrajícím svou životní roli. Já sám ji hraju už 24 let. Každý hraje několik rolí, ať chce či nechce. Já sám začal hrát dítěhned po narození. Hrál jsem hodné dítě, které moc nezlobilo, ale byl jsem anděl s růžky, každé i hodné dítě si občas střihne malou roli čertíka.

V šesti letech jsem začal hrát žáka základní školy, předstírat inteligenci je jedna z nejtěžších rolí na světě. Každé dítě chodící do školy, hraje na rodiče mnoho fint, jak třeba nejít do školy a ulít se doma s nějakou nemocí. Nebo třeba klame o domácích úkolech, myslím si že od odruhého stupně základní školy jsem domácí úkoly nedělal, vždy se daly opsat, nebo napsat ve škole o přestávce. Navíc ve stresu toho udělám vždycky nejvíc.

Od patnácti let hraju studenta, nejprve na střední škole, pak na vysoké. Na střední škole člověk hraje nejvíc, je to to období kdy si neuvědomuje že tam je pro sebe a ne proto, že to rodiče chtěli, i když i takové případy se najdou. Nejvíce jsem ve škole hrál že tam vůbec nejsem, hlavně při zkoušení, to jsem byl skoro neviditelný. Na yvsoké už člověk tolik nehraje neboť tam už je dobrovolně, nebo jako já že byla přihláška na tuto školu navíc a byla jedinná která mně vzala. tam jsem hrál inteligenci nejvíce. Já tvrdím že jsem tak blbý že ani tu inteligenci nepoužívám, brácha má pravdu, jednou ukaž že něco umíš a pak to po tobě budou chtít pořád. Tudíš svou nadprůměrnou inteligenci taky skrývám, tedy hraju normálního průměrného kluka, nebo je to moje lenost, to musíte posoudit sami.

Jako největší roli svého života, na níž nejsem moc hrdý, mohu zatím prohlásit to, že už 24 let hraju heterosexuála, byť jsem gay. Každý jistě zná to, když mu jeho kamarád říká hele to je kočka co? No a tobě nezbývá než jen souhlasit, i když si říkáš no co, holka no nic zajímavého. Pozor ale i my gayové umíme posoudit jestli jsou děvčata hezká nebo ne, ale asi u toho nebudeme nikdy tolik slintat, jako náš heterosexuální kamarád.

Zatím nemám odvahu tuto roli přestat hrát. Zatím zůstanu pro širokou veřejnost tím hetero, co je pořád na oko veřejnosti sám. Mám sice pár přátel co mne znají takového jaký jsem, ale ti by se dali spočítat na prstě jedné ruky, ale jsou mi zato oporou a rádci, za což si je vážím.

Všechny své životní role hraju se vší energií co mám, bohužel oskara za ně asi nikdy nedostanu, byť jsem v nich nejlepší, jako všichni kolem mne jsou nejlepší ve svých rolích. Proto neberme život moc vážně, stejně z něho nevyvázneme živí. Když jsem přišel na svět, brečel jsema všichni okolo se smáli, budu ale vést takový život a hrát své role tak dobře, že až budu z tohoto světa odcházet, budu se smát a ostatní kolem budou plakat.

Tak jsem tady

Ahoj, jmenuji se Tomáš, narodil jsem se 9. 4. 1984 v Krnově. Mé dětství bych řekl bylo normální jako u většiny spokojených dětí. Prostě jesle, školka, pak základní škola.

Již na základní kole jsem zjistil že jsem gay. Ještě předtím jsem mněl takové ty první lásky s holkama, ale to spíš byly takové ty platonické. Až na základní škole asi tak v sedmé třídě jsem zjistil že se mi líbí jeden spolužák. V tu chvíli mně ještě nenapadlo že jsem se do něj zamiloval, spíš jsem si myslel že je to můj vzor a proto jej obdivuju. Dnes ale s odstupem času mohu říci že jsem ho mněl rád, ne miloval jsem ho. Občas se potkáme a pořád mám k němu takový zvláštní cit.

Po základní škole jsem nastoupil na střední školu v Opavě. Jó stavebka to byly časy. Taj jsem to mněl opravdu rád. Bylo tam v každé třídě převaha kluků nad holkama. Jenže kdo to má vydržet na ně necivět, i tam se mi líbil jeden spolužák, dokkonce jsme spolu seděli v lavici. Ta škola mně bavila nejenom kvůli klukům ale proto, že miluju stavět domečky.

Po střední škole jsem se roozhodoval co dále. No byla to jasná volba, jelikož jsem nechtě za žádnou cenu na vojnu tak nezbývalo nic jiného než jít na vysokou. n Stavařinu jsem se sice nedostal ale vzali mně do Ostravy na strojařinu. To byl asi největší omyl mého života. Již pátým rokem se tam trápím, protože mně to nebaví a co mně nebyví nejsem schopen dělat. bohužell je mi blbé s tím praštít, protože považuji vůči rodičům povinnost dodělat aspoň bakaláře. Na vysoké škole se mi strašně líbil jeden kluk, každý den jsem se těšil že ho uvidím. Dnes kdy už se spolu nevidíme jsem se dozvěděl že je to taky gay. No yslím si ale že asi takový zoufalec aby šel do mně není, nebo mi to tak naznačil, sice decentně ale naznačil. Je sice zamilovaný ale zatím nešťastně. Držím mu strašně palečky aby mu to vyšlo.

Od začátku prosince se snažím začít vydělávat a osamostatnit se. Doposud jsem nemněl důvod, co jsem chtěl to jsem dostal, ne nejsem rozmazlený jestli vás myšlenky k tomu vedou. Mám o tři roky mladšího bratra a o toho jsem byl učen od malička se starat. Tím že jsem se o něj staral, protože rodiče nemněli občas čas, tak jsem se naučil dobře vařit, péct a jelikož rád jím tak strašně rád vařím. Nerad akorád potom myju nádobí ale odtoho je přece myčka na nádobí. Jsem hodně techniský typ takže rád věci opravuju, pokud to není moc odborná práce. Jsem takový brouk pytlík, všechno znám, umím, všude jsem byl a kde jsem nebyl tam se určitě chystám.

Abych se taky jenom nechválil tak trocha mých chyb. Jsem strašně líný a do všeho se musím nutit. Občas na lidi působím nafoukaně, ale to je jenom póza, nerad si lidi pouštím k tělu a tak je raději vyděsím a nedám jim možnost mně poznat. Pokud jsem někoho odradil tak se omlouvám mám jenom strach ze zklamání a tak jsem si našel takový obranný mechanismus. Ti co mně znají od malička vědí moc dobře že jsem citlivé povahy, na venek však city nerad dávám najevo. U smutných filmů brečím, před okolím to však ututlám.

Nno myslím že pro začátek to stačí. Nejdřiv mně prosím poznejte a pak si udělejte vlastní názor.